turistika

Loňský rok byl pro hradecké turisty velmi příznivý. Celkem jsme uspořádali 12 otevřených akcí, kterých se zúčastnili nejen hradečtí orlové, ale i další kamarádi z Hradce Králové, z Pardubic a z Jablonného nad Orlicí.

Nástup jara byl v roce 2022 rychlejší než v předchozích letech, proto jsme museli některé plány upravit. V regionu je několik lokalit s rozsáhlými porosty jarních květin. Jednou z nich je zámecký park Kinských v Kostelci nad Orlicí. Naplánovali jsme tam první výlet počátkem dubna a chtěli jsme vidět bohatě kvetoucí bledule. Ty se ale nechaly sluníčkem vytáhnout už v polovině března, ale i počátkem dubna byl park krásně barevný. Svou krásu předváděly petrklíče, sasanky, narcisy, dymnivky, ladoňky, zakrslé kosatce, krokusy, z keřů pak bílé a růžové rododendrony a žluté zlatice. Z parku jsme vyšli na levou stranu Divoké Orlice neznačenými cestami, ze kterých byly malebné výhledy na říční meandry. Cesty se totiž klikatily vysoko nad hladinou řeky. V Česticích jsme využili služby motorestu a přes vrch Chlum jsme po 15 km dospěli na železniční zastávku Lípa nad Orlicí.

Další naplánovaná lokalita se vyznačuje porosty medvědího česneku. Na konci dubna byl česnek na počátku kvetení a my jsme mohli ochutnat velmi dobrá a zdravá poupata. U Českého Meziříčí je přírodní rezervace s názvem Zbytka. Po jejím okraji protéká říčka Dědina, která zajišťuje vysokou hladinu spodní vody, tedy ideální podmínky pro medvědí česnek. Byla to skutečně pastva pro oči, vidět tak rozsáhlé porosty. Pokračovali jsme přes České Meziříčí, rodiště arcibiskupa Otčenáška, emeritního orelského duchovního rádce. V sobotu dopoledne byl otevřený kostel sv. Kateřiny a mohli jsme s tamním kostelníkem na otce arcibiskupa společně vzpomínat. Polními cestami jsme došli přes obce Skšice a Libřice do Smržova, kde je v lese poutní mariánská kaplička s unikátní křížovou cestou.

V květnu vedla naše cesta do blízkých Orlických hor. Tentokrát jsme se ze Šerlichu vydali na turisticky méně navštěvovanou severní stranu. Poslední výraznější kopec na této části hřebene se jmenuje Vrchmezí, kde kousek za hranicí postavili Poláci novou rozhlednu. Odtud se již postupně klesá až do Olešnice v Orlických horách, kde nás mile překvapila restaurace na náměstí, kde jsme mohli doplnit energii na závěrečnou část výletu. Přes polskou obec Taszów jsme se vrátili na českou stranu k autobusové zastávce "U jedle". Odtud jsme chtěli dojet do Náchoda k vlaku, ale náš plán narušila rekonstrukce silnice k Náchodu. Autobus končil v obci Lipí a zbývající 4 km jsme tedy museli dojít pěšky. Naštěstí jsme měli časovou rezervu a stihli jsme i závěrečnou zmrzlinu v náchodské cukrárně.

V červnu jsme vyrazili do Pardubického kraje, do známého údolí říčky Krounky. Je to jedno z romantických říčních údolí a jeho nejznámějších částí je Šilinkův důl. Jeden úsek cesty je dokonce zajištěn řetězy a žebříky. Naštěstí pro nás už bylo sušší období, kdy říčkou teklo jen málo vody a bylo možné ji přebrodit a tak se vyhnout obtížnému úseku, kdyby se někdo necítil na ferátu. Zvládli jsme to ale všichni. Zajímavostí na trase byl hrad Rychmburk, na který jsme se nejprve podívali z protější vyhlídky, abychom se po sestupu k řece vyškrábali strmou cestou k hradnímu nádvoří. Zde nás s otevřenou náručí přivítala Hradní spižírna, což je restaurace přímo v hradních prostorách. Nejhorší úsek nás ale teprve čekal. V horkém červnovém odpoledni jsme museli ještě dojít 2 km po silnici a na slunci mírně do kopce na železniční zastávku. Ale i to jsme zvládli.

Začátkem července jsme vyjeli autobusem do Opočna. Zde jsme si domluvili návštěvu kapucínského kláštera, který skrývá unikát v podobě obrazů křížové cesty z 18. století od malíře Jana Václava Bergla. Prohlídku jsme měli i se zajímavým výkladem. Z Opočna jsme pokračovali kolem zámecké obory do Přepych, které jsou známé nejen svými opukovými lomy, ale historicky. V době Marie Terezie docházelo k bojům mezi rakouskými a pruskými vojsky a jeden ze střetů v roce 1758 se odehrál právě u Přepych a na rakouské straně se ho zúčastnil známý generál Laudon. Tuto událost připomíná památník u silnice. Za obcí je známé poutní údolí Dřízna. Kaple Panny Marie Lurdské zde byla postavena koncem 19. století jako připomínka 40 let panování Františka Josefa I. Samozřejmě v areálu nechybí křížová cesta. Z údolí jsme vystoupali k rozhledně Osičina, za které je krásný výhled na celý hřeben Orlických hor. Od rozhledny jsme přes obec Vojenice prošli různými neznačenými cestami až do Bolehoště, obce známé široko daleko výrobou kysaného zelí. Snad tam výroba ještě neskončila. Na celé trase bohužel nebyla funkční občerstvovna, tak jsme se museli spokojit s vlastními zásobami.

V závěru července nás k návštěvě zlákala krajina mezi Žamberkem a Dolní Dobroučí. Od nádraží v Žamberku nás cesta zavedla nejprve do obce Dlouhoňovice, kde je v hlubokém terénním zářezu schován skiareál. Když je sníh, může to být zajímavá atrakce. Nad obcí je výhledové místo, odkud je jako na dlani celé panoráma jižní strany Orlických hor, Suchého vrchu a Bukové hory. Dalším významným bodem na trase byl vrch Kozinec, za ním, směrem na Písečnou, měla cesta charakter úzkého kozího hřbetu se strmými srázy na obě strany a vyžadovala vysokou opatrnost. Po výstupu z lesa se otevřel pohled na solitérní kopec Žampach. Následovala obec Písečná, jejíž historie sahá až do 14. století, jakožto podhradí hradu Žampach. Obec byla v roce 2018 oceněna v soutěži Vesnice roku. Závěr cesty byl již mírný sestup údolím potoka Potočnice. Milé překvapení nás čekalo u rybníku Šušek, kam nám přijel na kole naproti bratr Mařík z Dolní Dobrouče, z obce, do které jsme měli namířeno. Šťastné setkání jsme nezapomněli zapít dobrou koncentrovanou vodou.

I druhé pololetí roku 2022 poskytlo turistice příznivé podmínky. Brynychova župa má své významné místo v Chrasti u Chrudimi. Nejen, že tu bylo biskupské letní sídlo, ale na tamním hřbitově jsou uloženi tři hradečtí biskupové a jedním z nich je patron naší župy, biskup Edvard Brynych. Na začátku prázdnin došlo k většímu střídání kněží ve farnostech hradecké diecéze a jeden náš kaplan byl přemístěn z Hradce Králové právě do Chrasti, kde byl ustanoven děkanem. To byl také jeden z důvodů, že jsme v srpnu dojeli právě sem. Otec nám dělal průvodce jak po městě, tak po církevních stavbách. Nejprve jsme navštívili starou vodárenskou věž ze 17. století, která je veřejnosti stále přístupná. Městem jsme prošli na náměstí do kostela Nejsvětější Trojice a měli jsme i možnost navštívit faru z 18. století. V dnešní době energetické krize tam není bydlení jednoduché. Bývalé biskupské sídlo slouží dnes jako obecní úřad a muzeum. Krásně upravený je i zámecký park ve francouzském stylu. Od něj vede dlouhá alej lip a kaštanů, zřízená již v 18. století, ale stromy už asi byly všechny vyměněny. Na její kráse to ale nic neubírá. Alej končí příkrým svahem, na kterém je torzo přírodního divadla. Muselo to být krásné, když to fungovalo. Odtud už to nebylo daleko ke kostelu v Podlažicích, který je pozůstatkem většího klášterního komplexu. Zde vznikla největší, tzv. Ďáblova bible, Codex Gigas. Tuto bibli za třicetileté války ukořistili a odvezli Švédové. S naším průvodcem jsme si mohli projít všechny vnitřní prostory kostela včetně horních ochozů, kam se obvykle nikdo nedostane. Kolem kostela teče potok jménem Žejbro, jehož údolím jsme pokračovali k dalšímu poutnímu kostelu se zajímavou architekturou. Nachází se v Podskále a je zasvěcen sv. Janu Křtiteli. V blízkosti kostela je penzion California, svérázné místo, ale nabízené občerstvení bylo velmi příjemné. Hezkým údolím jsme došli do Vrbatova Kostelce a pokračovali lesem do Skutíčka. Všude bylo znát, že již dlouho nepršelo. Následovala divočejší krajina žulových lomů, které dnes většinou slouží pro příjemné koupání. Někde se ale stále žula těží a tam je vstup zakázán. Odtud se dovážely dlažební kostky až do Vídně. Od lomů již nebylo daleko do Skutče, kde jsme výlet zakončili.

V září jsme zajeli do Adršpachu, ale ne do přelidněného skalního města, ale na opačnou stranu, směrem do Broumovské kotliny. Prvním zajímavým bodem na cestě byl pískovcový Křížový vrch. Náročné stoupání je lemováno litinovými reliéfy křížové cesty ze 17. století, která je zakončena na vrchu velkým litinovým křížem z 19. století. Místo nabízí krásný výhled do okolní krajiny. Na protějším vrchu, zvaném Kopeček, jsou zbytky kostela Panny Marie, který byl postaven v 17. století, ale za Josefa II. byl uzavřen. Na cestě k rohu hranic s Bukovou horou jsme se zastavili u Kříže smíření. Je to památník na odsun místních Němců, kdy zde bylo zavražděno 23 německých starců, žen a dětí. Na cestě k Vernéřovicím leží bývalý kostel, který soukromí vlastníci zachránili a udělali z něj místo setkávání "různých lidí" ... Ve Vernéřovicích je jeden z dvanácti kostelů koruny kolem broumovského kláštera, které všechny stavěli otec a syn Dientzenhoferové. Tento je zasvěcen sv. Michaelu Archandělu. Naše cesta končila v Meziměstí na nádraží. Je to neobvykle velká budova, při jejíž stavbě se počítalo s velkým provozem mezi Rakouskem a Pruskem. K tomu ale nedošlo, stavba však zůstala.

Při říjnovém výletu jsme navštívili přírodní zajímavost u Dvora Králové. Tou jsou pískovcové skalní útvary a balvaniště Čertovy hrady. Počasí sice nepřálo, ale vyšli jsme až na Zvičinu. Tady se válela mlha, o to příjemnější bylo útulné a teplé prostředí otevřené Raisovy chaty. Na cestě ze Zvičiny do Bílé Třemešné si přišli na své i houbaři, protože hřiby byly i po cestě.

V listopadu bylo stále pro turistiku příznivé počasí a i blízkém okolí je mnoho zajímavostí. Tentokrát nás zlákaly lesní cesty mezi Holicemi a Vysokým Chvojnem. Cesta byla mírně zasněžená, což dávalo krajině fotograficky hezké kontrasty. Malebné lesní rybníky, arboretum se starými stromy, muflonní obora, ale i prosté lesní cesty byly fotogenické. Před Býští, naším cílovým místem, jsme se podívali na nově vytvořené odpočinkové místo uprostřed luk a polí, kde byla na soukromém pozemku postavena kaplička se zvonicí, a byly vytvořeny vodní plochy k rekreaci, vše k obecnému použití.

Adventní výlet počátkem prosince nás opět zavedl do lesů v blízkosti Hradce Králové. Tentokrát jsme zajeli do Žďáru nad Orlicí a procházeli jsme podobné lesní cesty jako v listopadu. Došli jsme do Přírodního parku Orlice, který je už za soutokem Tiché a Divoké Orlice, ale vytváří ještě více oblouků a zákrut, které lze obdivovat, zvlášť když výhledům nebrání na stromech listí. Na závěr jsme došli do Třebechovic, kde právě na náměstí probíhaly adventní trhy s kulturním programem i s prodejními stánky, u kterých jsme se mohli zahřát punčem nebo horkou medovinou.

Tradiční byla silvestrovská vycházka, tentokrát za neobvykle teplého počasí. V rozsáhlých lesích za městem je nespočet cest, zejména neznačených, dá se jít i volným lesem, aniž bychom bloudili, protože je to náš známý houbařský terén. Jednu takovou cestu jsme zvolili pro poslední den roku. U jednoho z přístřešků jsme ochutnali cukroví od mnohých účastnic a zvládli jsme i přípitek šumivým vínem. Při návratu jsme stihli ještě kousek silvestrovské mše na Novém Hradci Králové se závěrečným požehnáním. Snad se bude podobně dařit i v roce 2023.