historie
Počátek činnosti tělovýchovné organizace Orel na Hradecku spadá do přelomu 19. a 20. století. V té době již existoval Sokol (založen 1862) a Klub českých turistů (založen 1888). Přelom století byla doba velmi složitá, jak po stránce sociální, tak po stránce národnostní i náboženské. Koncem 19. století začaly vznikat spolky katolických tovaryšů a následně byla založena dělnická organizace s názvem Všeodborové sdružení křeťanského dělnictva pro království české. V rámci tohoto sdružení byly v roce 1906 založeny první tělovýchovné odbory, které lze považovat za základ Orla v Čechách. Jako houby po dešti vznikaly tyto spolky ve východních Čechách a také na Moravě. Na Hradecku byl hlavním iniciátorem Josef Polák. Název Orel byl převzat ze Slovinska, kde již takové jednoty existovaly. Kromě východních Čech se Orel rozvíjel i v jižních Čechách, na Plzeňsku, na Mladoboleslavsku a v Praze. V roce 1907 byla z orelských odborů ve východních Čechách založena župa Brynychova, jejímž prvním starostou se stal Josef Polák. V roce 1910 bylo schváleno zřízení zemského svazu v Čechách a zvolena prozatímní rada se starostou Josefem Polákem. Ústředí Orla bylo v Hradci Králové. Teprve v roce 1914 byly vypracovány a úředně schváleny stanovy Zemského svazu. Před 1. světovou válkou měl Orel v Čechách téměř 12 000 členů. Válka pak znamenala téměř úplné ochromení činnosti. Podobný průběh vzniku Orla byl i na Moravě, kde bylo v roce 1909 zřízeno Ústředí tělocvičných odborů se sídlem v Brně. V roce 1920 byla po složitém jednání česká a moravská část sloučena a bylo vytvořeno ústředí Orla v Brně. Dvacátá léta byla ve znamení postupného rozvoje. V roce 1932 měla župa Brynychova 176 jednot ve 12 okrscích: Hradec Králové, Nová Paka, Náchod, Dobruška, Ústí n. Orlicí, Litomyšl, Proseč, Chrudim, Německý Brod, Žamberk, Kostelec n. Orlicí, Polička.
Orel se prezentoval na veřejnosti formou veřejných cvičení, akademií, sportovních závodů, ale zejména formou sletů. Na župní úrovni se konaly slety v letech 1912, 1921, 1923, 1925, 1927, 1931, 1933 atd. Na polovinu července 1914 byl připravován župní slet, který však byl z důvodu přípravy Rakousko-Uherska na válku zrušen. Na celoorelské úrovni byl velkou akcí slet slovanského orelstva v roce 1922 v Brně a 2. slet při svatováclavském miléniu 1929 v Praze. Informace čerpány z Památníku Brynychovy župy z roku 1932.
Orel v Hradci Králové využíval ke své činnosti prostory studentského ústavu Boromeum a jeho sklepní tělocvičnu. Žádné vlastní prostory neměl. Vedení Orla hned v roce 1920 podalo na město žádost o prodej vhodného pozemku ke stavbě orlovny. Teprve v roce 1933 byl získán pozemek za budovou Boromea o výměře 3 138 čtverečních sáhů, tj. cca 10 000 m2. Pro přípravu stavby bylo založeno Družstvo pro postavení župní orelny v Hradci Králové, jehož předsedou byl starosta jednoty Orel Hradec Králové, ThDr. Oldřich Svoboda. Není bez zajímavosti, že tehdejší župní starosta, br. Josef Polák, nebyl příznivcem projektu, ani místa, ani rozpočtu a přípravy stavby se nezúčastnil. Za župu vystupoval místostarosta Schwarz a jednatel Kutálek. Vypracováním plánů byl pověřen architekt Václav Placák. Celý navržený rozsah byl ohodnocen na cca 1 milión korun. Takové prostředky Orel neměl, proto bylo rozhodnuto o realizaci po etapách. První etapu představovala stavba vlastní budovy. Realizace byla svěřena staviteli Ing. Komárkovi ze Svobodných Dvorů v červnu 1934. Stavba byla dokončena ještě v roce 1934. Kolaudace se konala v roce 1935. Na svou dobu se jednalo o moderní stavbu ve funkcionalistickém stylu s heslem "světlo, vzduch". V roce 1935 pak byl upravován venkovní stadion. Posvěcení orlovny provedl královéhradecký biskup Mořic Pícha při župním sletu 18. srpna 1935. Na financování stavby byly vyhlášeny sbírky mezi členy župy Brynychovy a zbylá část byla financována bankovním úvěrem.
Ve druhé polovině 30. let, kdy sílila hrozba fašismu, se Orel začal orientovat na brannou výchovu. Bylo proškoleno více než tisíc cvičitelů branné výchovy, konaly se dvoje ústřední branné závody a řada závodů župních a okrskových pro muže i pro ženy. V roce 1938 měla župa již přes 18 000 členů. Velkou manifestační akcí byl župní slet 1938 v Hradci Králové. Mnichovská dohoda však všechny snahy obrátila vniveč. Válka znamenala pro Orla těžké období. Lidé se báli spolčování, činnost se utlumovala. Mnozí členové se však zapojili do odbojové činnosti, např. v organizaci Obrana národa. Po příjezdu R. Heydricha do Prahy v roce 1941 sílí perzekuce, činnost Orla je zastavena a majetek zabaven. Josef Polák se uchýlil do Anglie, mnoho členů Orla vstupuje do zahraničních legií a zapojují se do boje proti nacismu. I ve skupině atentátníků na R. Heydricha byli dva členové Orla (Jan Kubiš a Josef Bublík) a dva členové podobných katolických spolků (Jozef Gabčík a Josef Valčík).
Po válce se činnost vrátila k tradičním disciplínám a aktivitám. Rok 1948 a následující represe zastavily čile se rozvíjející organizaci a zničily na dlouho všechny naděje. V roce 1968 proběhla jednání směřující k obnovení Orla, ale snahy byly ukončeny sovětskou okupací. Znovuzrození Brynychovy župy se datuje do druhé poloviny roku 1990. Činnost se však výrazně změnila. Převážily všelijaké míčové hry, turistika, sportovní šerm a další. V Hradci Králové se podařilo získat zpět budovu orlovny a některé přilehlé pozemky. Pozemky zastavěné v 70. letech zůstaly v majetku města. V rámci župy se podařilo vrátit jen mizivé procento předválečných objektů a činnost byla obnovena v župě jen v 10 jednotách. Jediný nový objekt orlovny se podařilo postavit v roce 2006 ve Rtyni v Podkrkonoší nezměrnou iniciativou bratrů Josefa a Jana Pavlových.
Dnes je Orel na celostátní úrovni organizačně rozdělen do jednotlivých žup, které dostávaly své názvy po významných osobnostech daného regionu. Východočeská župa dostala již na počátku název po královéhradeckém biskupovi Edvardu Brynychovi (viz níže) a má ho stále. Župa zpočátku zahrnovala rozsáhlé území dnešního Královéhradeckého a Pardubického kraje, ale i část Libereckého a Středočeského kraje a kraje Vysočina. Po roce 2000, kdy vznikly nové samostané kraje byly v jednotlivých českých krajích zřízeny samostané župy, takže nyní Brynychova župa kopíruje své hranice s Královéhradeckých krajem.
Patron župy
Patronem župy, která má své sídlo v Hradci Králové, je Edvard Jan Nepomuk Brynych, královéhradecký biskup z přelomu 19. a 20. století. Byla to doba, která řešila některé problémy, které jsou podobné těm dnešním. Jednalo se o problémy veřejného, společenského, náboženského a církevního života. Jeho tehdejší doporučení by bylo možno aplikovat i dnes. Jeho odkaz je tedy nadčasový. Přijímání kompromisů v zásadních otázkách nepřinášelo tehdy, a nepřináší ani dnes, dobré výsledky.
Edvard Jan Nepomuk Brynych se narodil 4. května 1846 ve Vlásenicích u Pelhřimova. Brzy se s rodiči přestěhoval do Sobotky. Po vystudování gymnázia v Jičíně byl přijat ke studiu bohosloví v Hradci Králové. Kněžské svěcení přijal v kapli biskupského letního sídla v Chrasti z rukou biskupa Hanla, a to 4. listopadu 1868. Jeho prvním kněžským místem byly Žlunice u Nového Bydžova, kde byl v přímém kontaktu s českým venkovským prostředím. Protože pocházel z prostých poměrů, byl citlivý k sociální problematice. V oblasti s intenzívní zemědělskou činností připomínal potřebu svěcení neděle. Tehdy, podobně jako dnes, byl vydáván za měřítko úspěchu dosažený majetek a mnozí lidé se za ním bezmezně honili bez odpočinku a duchovní stránku života nepovažovali za důležitou. Brynych připomínal, že lidé nejsou stroje na práci, že potřebují odpočinek a pro úspěch nezbytné Boží požehnání.
Po osmi letech byl povolán do Hradce Králové, kde působil jako kaplan. Stal se vyhledávaným kazatelem a profesorem v místním semináři. Jako kazatel byl zván na mnohá místa diecéze. Zvláště si oblíbil vysočinskou Proseč, kde také konal duchovní cvičení, na která se scházely zástupy ze širokého okolí. Toto prostředí bylo smíšené katolicko-protestantské. Vztahy obou konfesí byly tehdy přímo antagonistické, katolíky bylo potřeba vyzývat k vyšší aktivitě v náboženském, i ve společenském životě.
Již jako kaplan začal s literární činností a dále ji rozvíjel. V době sílícího liberalismu, jehož jedním z cílů byl odklon od náboženství k ateismu, Brynych cítil nutnost náboženské osvěty podáváním argumentů, které dokazovaly potřebu náboženství pro správnou orientaci lidského života a ukazováním cesty, jak toho dosáhnout. Vydával knižně svá kázání katechetická a liturgická, postní řeči, učebnice katechismu, polemické spisy a mnohé další.
Jeho popularita, zásluhy a příkladný kněžský život vedly v roce 1888 k jeho jmenování sídelním kanovníkem na Vyšehradě. I zde se osvědčil jako vynikající kazatel a navíc mu v historii kapituly přísluší jedno prvenství - zavedl zde májové pobožnosti. Jeho silné sociální cítění bylo známé už i v Praze, takže po svém příchodu sem, se stal členem či hlavou několika spolků, zaměřených na sociální oblast. Obzvláště mu leželi na srdci chudí tovaryši, učni a dělníci, kteří se často stávali oběťmi již zmíněných ideologií. Snažil se o jejich vzdělávání a smysluplnou náplň volného času. Sbíral prostředky na zřízení domu, v němž by se mohli scházet. Roku 1891 byl jmenován generálním předsedou všech "tovaryšských a jinošských" spolků v pražské arcidiecézi.
V roce 1892 se uvolnilo místo na biskupském stolci v Hradci Králové. Tehdejší kardinál Schönborn dal, oproti zvyklostem, návrh na jediného kandidáta, kanovníka Edvarda Brynycha, kterého měl císař jmenovat. Ten návrhu vyhověl. Svěcení Brynych přijal 25. března následujícího roku v královéhradecké katedrále z rukou pražského kardinála Schönborna. Ne u všech členů kapituly vyvolal jeho nástup radost, zato mezi lidmi byl nový biskup přijímán s nadšením. Také kněží diecéze byli spokojeni, neboť biskupem se stal kněz, který znal poměry v diecézi a byl u lidí oblíbený. Biskupové a vyšší klérus té doby byli obvykle příslušníky německých šlechtických rodin. Proto zde existovala značná jazyková, národnostní a v neposlední řadě i společenská propast mezi nimi a lidem, ale i diecézními kněžími. V té době byli Edvard Jan Brynych a jeho českobudějovický vzor, Jan Valerián Jirsík, v tomto směru výjimkou. Ve svém prvním pastýřském listě vytyčil Brynych svůj program, který dobře vystihují slova " proti slovu slovo, proti knize nebo listu musíme dáti knihu nebo list, proti spolku musíme postaviti spolek, proti činnosti činnost... proti zášti a fanatismu musíme dáti lásku a klidnou odhodlanost." Kněžím v listě vzkázal: "Já vám budu vůdcem a otcem a vy mi buďte pomocníky věrnými." A těmto slovům dostál, neboť formaci kněží věnoval velkou pozornost ve své biskupské službě. Ve snaze o lidovost odboural při biskupské liturgii některé okázalosti a záměrně volil méně bohatá skromnější mešní roucha. O celkové skromnosti a střídmosti života svědčí jeho ceremonář: "Nikde nebylo nádhery, přepychu ... na sebe nedbal." Mnoho peněz věnoval na dobročinné účely a také na budování a renovování potřebných staveb. V Hradci Králové vyrostly významné budovy pro rozvoj spolkové činnosti, péče o nemocné a vzdělání Adalbertinum, Rudolfinum a Borromeum. V Chrasti založil měšťanskou a dívčí školu, čímž vyšel vstříc požadavku vzdělání dívek, které v té době ještě nebylo zdaleka samozřejmostí, v Chrasti a Proseči Katolický spolkový dům. Za jeho éry byla dokončena celková obnova katedrály Ducha Svatého (včetně věží), kterou znovu požehnal roku 1898. Každoročně prováděl vizitace farností, aby byl v přímém kontaktu se svými diecézány. Za dobu svého působení projel celou diecézi. Vyvrcholením Brynychovy organizační činnosti v diecézi, byly dva katolické sjezdy (1897 a 1902), které se setkaly s nečekaným ohlasem a posílily identitu a sebevědomí katolíků v diecézi.
Po celou dobu své biskupské služby burcoval katolíky k aktivitě, k hlubšímu náboženskému životu a k aktivnímu prožívání liturgie. Ve svých promluvách vysvětloval nebezpečnost liberalismu a socialismu. Odklon od Boha je skutečnou cestou do pekel. I spolupráce s ďáblem je pro budoucnost škodlivá podle přísloví: dělej čertu dobře, peklem se ti odmění. Nelze sloužit dvěma pánům, Bohu i mamonu. Proto Brynych vyzýval k zakládání katolických spolků a nenechat se zlákat ke spolupráci s volnomyšlenkáři. I v tom lze vidět jeho odkaz dnešním dnům, kdy se křesťané angažují v rádoby občanských politických stranách. Jeho iniciativa přinášela plody. V mnoha obcích diecéze vznikaly katolické spolky a vzkvétala jejich činnost. Již před sto lety upozorňoval Brynych na udržování duchovní náplně křesťanských svátků. Tehdejší pokrokáři chápali svátky jako příležitost k obžerství a hromadění hmotných statků a zcela opomíjeli jejich původní význam. Jak podobné dnešním poměrům!
Protože viděl zřetelně, jakým jedem ve společnosti je bezbožný tisk, jak negativně působí hlavně na mládež, založil tiskové družstvo, pořídil tiskárnu, stál u zrodu časopisu Obnova, týdeníku Štít a řady brožur Časové úvahy, které vycházely ještě dlouhá léta po jeho smrti. Do všech tiskovin aktivně přispíval svými články. Protože se trefoval do černého a poukazoval na skutečné nepravosti, vysloužil si od nepřátel štvavou, pomlouvačnou kampaň. Musel vynaložit mnoho fyzických i psychických sil na vyvracení lží.
Důležitým rysem Brynychovým bylo vlastenectví. Rozhodně se zastával českých zájmů proti snahám vídeňské vlády i německé menšiny. Byl ale spravedlivý k potřebám ostatních národností v diecézi. V roce 1899 byla zrušena jazyková nařízení, která zajišťovala určitou rovnoprávnost češtiny s němčinou v Čechách. Mnozí odpůrci tohoto zrušení byli uvězněni. Za této situace se biskup Brynych nebojí vystoupit na obranu českého jazyka. Jeho postoje mu nakonec přinesly těžkosti v podobě udání vídeňské vlády u papeže pro údajné preferování českých věřících před německými (např. zaváděním českých bohoslužeb v oblastech s většinovou německou populací apod.). Biskup napsal vynikající práci na svou obranu, mapující celkovou situaci v tehdejších Čechách. Papež práci přijal velmi pozitivně a ocenil její církevní i společenský přínos. Svým diplomatickým umem a dobrým odhadem situace zabránil Brynych také vytvoření vlastních diecézí pro německy mluvící obyvatele Čech, čímž zabránil ještě většímu rozdělení obou etnik, žijících po staletí v téže církevní provincii.
Úspěšné vyvrácení obžaloby v Římě přispělo k lepšímu přijímání Brynychovy osoby v české veřejnosti. Alespoň ke konci života se stal oblíbeným a váženým vůdcem českého lidu, který v něm měl rozhodného zastánce svých náboženských, národních, vlasteneckých a politických zájmů.
Neustálé fyzické a psychické vypětí oslabovalo Brynychův organismus. Od roku 1899 se začínají projevovat častější nemoci. Své biskupské službě se věnoval do posledních chvil. I s podlomeným zdravím prováděl vizitace. V říjnu 1902 vysvětil novostavby Rudolfina a Borromea, třetí neděli v říjnu se vydal na svěcení obnoveného mariánského chrámu v Sedlci u Kutné Hory. Krátce na to ho však choroba znovu postihla a 20. listopadu 1902 zemřel ve svém sídle v Chrasti u Chrudimi, kde je také pohřben. Sám se na smrt delší dobu připravoval, avšak pro okolí i veřejnost to byla neočekávaná ztráta.
Biskup Brynych dokazoval celým svým životem, že je odpůrcem opouštění víry a náboženské lhostejnosti. Byl bojovníkem za pravdu Kristovu a za aktivní život podle křesťanských idejí. K tomu dával veškeré své síly i finanční prostředky. Vybízel kněze, aby svým životem byli příkladem svým farníkům. Politikům doporučoval, aby hájili více zájmy občanů, než svoje vlastní. Působil k osvětě a vzdělání lidí, aby staleté náboženské tradice stály na pevných základech. Naštěstí dnes, v době po Druhém vatikánském koncilu, již není třeba řešit antagonistické vztahy mezi křesťanskými církvemi, ale je čas na ekumenickou spolupráci. Jeho odkaz je stále aktuální i dnes v základním vnímání náboženství, jako nedílné součásti života, když jsou z nejvyšších státních míst lidem předkládány modly majetku a pokleslé americké kultury. Naše společnost je nemocná. Diagnózou je odmítání Boha, stejně, jako to bylo v dobách Brynychových. Lék na to je uveden v Evangeliu: "Vy jste sůl země. Jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu se již nehodí, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali." (Mt 5,13).
Podklady:
Josef Novotný: Biskup Brynych, 1923
František Reyl: Biskup Edvard Brynych, 1932
Petr Polehla: časopis IKD, rubrika Osobnost z historie diecéze, 2002