župní akce

Turistika v Hradci Králové I.

Loňská turistická sezóna se hradeckým turistům opět vydařila. Podařilo se upořádat 10 výletů, i závěrečnou tradiční silvestrovskou vycházku. Výlety jsou otevřené i pro veřejnost.

Koncem března jsme se vypravili do Prahy, kde je kromě stavebních památek i krásná příroda. My jsme tentokrát navštívili Šárecké údolí na severním okraji města. Lákavá trasa oslovila přes 20 účastníků. Od nádraží jsme dojeli městskou hromadnou dopravou k údolní nádrži Džbán, kde nás zastihla krátká, ale hustá přeháňka deště se sněhem. Stromy ještě neměly listí, tak jsme se museli spolehnout na vlastní deštníky a pláštěnky. Dál už ale bylo počasí příznivé. Na začátku údolí je úzká skalnatá soutěska, která se dál otvírá, ale stále je lemovaná romantickými skalami. Cesta podél Šáreckého potoka nás dovedla k zámku Jenerálka a ke stejnojmenné restauraci, kterou možno jen pochválit. Pokračovali jsme do čtvrti Hanspaulka kolem tamního zámečku. Stranou jsme nechali kostel sv. Matěje, od kterého pocházejí známé pražské Matějské poutě, a kolem stadionu Juliska jsme došli do Podbaby na tramvaj. Mnozí účastníci výlet chválili, protože se dostali do míst, kde předtím ještě nebyli.

V dubnu naše kroky zamířily na Vysočinu, konkrétně do oblasti Žďárských vrchů. Vlakem jsme dojeli do obce Čachnov a lesními cestami jsme vystoupali k loveckému zámečku Karlštejn. Název nepochází od jména Karel, ale od nedalekého skalního útvaru, který se nazýval Kahlstein, Holý kámen. Zámeček je krásně zrenovován a zve k prohlídkám i k občerstvení. Na další cestě jsme mohli obdivovat skalní útvary Zkamenělý zámek a Rybenské perničky. Pokračovali jsme přes Pustou Rybnou a přes kopec do Borové na vlak. Celý den se střídaly dešťové přeháňky a večer jsme se dověděli, že v sousední vsi od Borové odpoledne řádilo mírnější tornádo.

V květnu jsme vyrazili do údolí Divoké Orlice. Dojeli jsme do Klášterce nad Orlicí a vydali jsme se ke kostelu Nejsvětější Trojice. Jeho věž a čelní fasáda byly obestavěny lešením, přesto jsme měli možnost vidět na fasádě malbu, která znázorňuje dvě zvláštní postavy. Vedou se dohady, jestli to jsou čerti nebo kosmonauti. Na hřbitově u kostela jsme navštívili hrob české stigmatičky, jasnovidné léčitelky Anny Tomanové. Úzkým údolím Divoké Orlice jsme šli proti toku k místu zvanému Zemská brána. Tudy vedla cesta z Polska do Čech. Bylo to i místo, kudy se pašovalo a kde se loupilo. Svědčí o tom názvy Pašerácká lávka a Ledříčkova skála, kde se ukrýval tamní zbojník, který podle pověsti bohatým bral a chudým dával. Od řeky jsme vystoupali k chatě u Rampušáka a lesními cestami jsme došli až do Rokytnice v Orlických horách. Na jejím okraji jsou ve svahu zbytky židovského hřbitova. Výlet jsme zakončili na obědě v restauraci Rokytenka u nádraží.

V červnu jsme zamířili opět na jih, a to do údolí řeky Doubravy. Tentokrát jsme prošli dolní část toku. Autobusem jsme dojeli do obce Běstvina a vyrazili jsme k přehradní nádrži Pařížov. Je to krásná kamenná hráz, bohužel od roku 2020 pro veřejnost uzavřená. Jako důvod se uvádí, že původní, 100 let staré zábradlí nesplňuje současné normy, a proto může být nebezpečné. Pokračovali jsme malebným údolím řeky ke hřbitovnímu kostelu Svatého Kříže, který je v polích a stál v dnes již zaniklé obci. Už to nebylo daleko do Ronova nad Doubravou, kde se v tom víkendu právě konal Svatojánský jarmark. Využili jsme ho nejen k prohlídce stánků, ale i k občerstvení, protože bylo všude otevřeno. V jedné vedlejší ulici jsme objevili přístupnou zahradu japonského stylu, která byla za domkem s malou cukrárnou. Cesta nás vedla dál podél řeky až k obci Žleby. Nejprve jsme prošli zámeckým parkem a pak až k pohádkovému zámku. V podzámčí nás čekala restaurace a závěrečný úsek na vlakové nádraží.

První prázdninový výlet nás dovedl opět k vodě, tentokrát k údolní přehradní nádrži Seč na Chrudimce. Z náměstí obce Seč jsme sešli k vodní hladině a vydali jsme se na okružní cestu kolem jezera. Nejprve jsme přišli na kamennou hráz a od ní jsme vystoupali ke zřícenině hradu Oheb, která nabízí výhledy na hlavní část přehradní nádrže. Pokračovali jsme přírodními cestami přes Ústupky až k začátku jezera. Zde jsme zuli boty a hloubku přítoku asi do půl lýtek jsme přebrodili. Na druhé straně je několik zajímavostí. V obci Klokočov je památná lípa, o které se traduje, že pochází již z doby knížete Václava. Další zajímavostí je zámeček Klokočov, kde v parku právě probíhala svatba. A třetí, pro nás velmi vítaná zajímavost, byl hostinec Pod Drnem, kde jsme si mohli dát zasloužený oběd. Na dalším úseku cesty jsme procházeli rekreační oblastí s mnoha chatami, ze které jsme se neznačenou cestou vrátili k jezeru a úzkou divočejší cestou jsme dorazili k plážím. Od jezera jsme se vrátili k náměstí, kde jsme využili nabídky tamní cukrárny a ochutnali jsme jejich zmrzlinu. Ještě jsme měli chvilku, kterou jsme využili pro návštěvu kostela sv. Vavřince, kde probíhala výstava o sestře Elišce Bretschneiderové z komunity v blízkém Hoješíně.

Turistika v Hradci Králové II.

Úspěšná turistická sezóna královéhradeckých turistů pokračovala loni i ve druhém pololetí. Protože se snažíme vybírat málo známá místa, v srpnu jsme navštívili zalesněnou oblast kolem Labe u obce Mostek. Po překonání několikasetmetrového výškového rozdílu se u cesty objeví skalní útvary Slučí a Budhovy kameny. A nedaleko odtud je mariánské poutní místo se zázračnou studánkou, křížovou cestou, kaplí Božího hrobu a kostelem Navštívení Panny Marie. Kostel byl zavřený, ale vodu ze studánky jsme ochutnali. Polními a lesními cestami jsme pak došli až do Dvora Králové.

Září patří v Brynychově župě tradičnímu pochodu Šonovská dvacítka. Tentokrát jsme se nemohli zúčastnit v daném termínu, ale trasa nás zlákala, abychom si ještě v září její část prošli. I tentokrát to bylo málo známými neznačenými cestami od vlakové stanice Václavice do údolí Metuje pod Náchodem. Okrajem Náchoda jsme vystoupali do obce Kramolna a krásnou dlouhou lesní cestou jsme dorazili do rekreační oblasti u rybníka Špinka. Od rybníka už to bylo po silnici na vlakovou zastávku Olešnice u Červeného Kostelce. Na celé trase bohužel nebyla žádná možnost občerstvení, ale stačily nám vlastní zásoby.

V říjnu jsme čekali na příznivější počasí, které ale úplně nepřišlo. Bylo sice už po větších deštích, když jsme se vydali do okolí Nového Města nad Metují, ale ještě bylo vlhko ve vzduchu cítit. Po prohlídce náměstí jsme se mohli pokochat údolím Metuje z výhledové terasy a po schodech jsme sešli k řece. Údolím Libchyňského potoka jsme došli na známé tábořiště Pavlátova louka, kde se mimo jiné pořádají v létě zajímavé akce a různá setkání, např. Akademické dny. V Libchyňském potoce teklo po deštích ještě dost vody, což tvořilo malebné vodní scény peřejí a splávků. Cesta mnohokrát potok překračuje, ale naštěstí byly všechny mostky funkční. Zlatým hřebem výletu měla být návštěva vysoké kovové rozhledny na vrchu Sendraž, která je vidět z celého okolí. Sice nepršelo, ale s přibývající nadmořskou výškou se spodní hrana mraků přibližovala. Když jsme přišli k rozhledně, byl vršek zahalen do mraků a z výhledů nebylo nic. Pokračovali jsme sestupem k Metuji, když se v jednom místě otevřel pohled na celé panorama nejen hlubokého údolí Metuje pod námi, ale i krajiny k Novému Městu a dál. Došli jsme k soutoku Metuje a potoka Olešenka, kterému se říká Peklo. Odměnili jsme se návštěvou restaurace s typickým názvem Čertovka, kde jsme doplnili síly a mohli se dokonce vyfotit se sochou čertice. Další cesta zpět do Nového Města vedla známou cestou krásným údolím Metuje.

Listopadové počasí už nebývá moc příznivé, proto jsme zůstali v nížině. Dojeli jsme do Lázní Bohdaneč, kde jsme si prohlédli lázeňský areál a krátkou sněhovou přeháňku jsme přečkali v příjemném prostředí lázeňské cukrárny. Lázeňský park i další cesta byly ozdobeny čerstvě napadaným sněhem. Cesta lužními lesy ubíhala a za chvíli jsme byli u prvního velkého písníku, kterých jsme měli před sebou ještě několik. Kolem písníků protéká Opatovický kanál, technické dílo z přelomu 15. a 16. století. V této lokalitě bylo tehdy vybudováno přes 300 rybníků. V poslední době se zde těžil štěrkopísek. Tam, kde těžba skončila, slouží vodní plochy k rekreaci. Někde však těžba pokračuje. Když jsme tam šli v sobotním dopoledni, byli tam někteří zaměstnanci a dívali se na nás nedůvěřivě. Areálem jsme však prošli bez úhony a závěrečná cesta lesem nás dovedla k zastávce Čeperka. Před železničním přejezdem jsme uviděli u cesty fíkovník, na kterém byly ještě zapomenuté plody, které jsme museli ochutnat.

Pro adventní výlet jsme zvolili také blízkou trasu nedaleko od Hradce Králové. Popojeli jsme vlakem na zastávku Lochenice a vydali jsme se přes Skaličku k lesu se zvláštním jménem Ouliště. Předchozí noci napadlo pár centimetrů sněhu, tak byla krajina i lesní cesty předvánočně vyzdobeny. Daly se pořídit hezké žánrové snímky pro novoroční přání. Lesem jsme došli do obce Slatina, která je na okraji města, a už jsme směřovali k dalšímu lesu jménem Dehetník. V létě to jsou houbařské revíry. Na mírně zmrzlých a zasněžených cestách jsme si libovali, že naše boty zůstávají čisté a opět jsme našli cesty, na kterých jsme před tím ještě nebyli. Při přechodu jednoho potoka jsme objevili studánku s přístřeškem a velkým křížem v ohrádce. Místo jsme využili k duchovnímu i fyzickému občerstvení. Jaké bylo naše překvapení, když jsme na konci lesa narazili na skupinu myslivců, kteří se ohřívali u ohýnku a opékali si buřty. To byl asi jejich jediný úlovek za den, i když jsme cestou viděli několik srnek, běhajících po poli. Mezi myslivci byl i jeden náš kamarád, se kterým jsme se už dlouho neviděli. Bylo to milé setkání! Pokračovali jsme dál už mimo les zamrzlými polními cestami a bylo znát, že už nám les neposkytuje ochranu proti zimnímu větru. Stačilo ale jen zapnou další knoflíky a přetáhnout kapucu přes hlavu. Výlet jsme končili v Nepasicích u Třebechovic.

Závěr roku pařil již tradiční vycházce do blízkých lesů. Bylo na tu dobu teplé počasí, které vůbec nepřipomínalo zimu. Na několikakilometrovém okruhu jsme zvládli ochutnávku cukroví i silvestrovský přípitek. Při návratu jsme stihli v kostele na Novém Hradci i začátek silvestrovské mše sv. na konec roku. A tak jsme se rozloučili s rokem starým a vykročili do toho dalšího, už s pořadovým číslem 2024.